Pokud umění nebo myšlení 20. století vytvořily prostor pro analýzu sociálních a politických realit, pak jsou umění nebo myšlení 21. století prostorem pro aktivaci a rozvíjení nových slovníků, nových realit uvnitř superstruktur.

Kde se nachází místo, odkud se vyjadřujeme – odkud začínáme mluvit, místo mezi systémy, technologiemi, mezi generacemi, mentalitami, časovými pásmy, mezi vzájemně propletenými historiemi, mezi hranicemi?

Jak můžeme prezentovat, vyprávět a komunikovat těžko počitatelné a vícerozměrné jevy – ekologie, neurodiverzity, různé formy péče-všímavosti?

Znalosti a nevědomosti spolu existují v úzkém propojení. Okamžik turbulence v sobě obsahuje událost nevědomosti, kdy není jasné, co přesně se může stát. Chybí-li jazyk jako prostředek komunikace, je nutný překlad nebo promýšlení jiného jazyka (způsobu komunikace). Přibližuje-li se mysl blíže k tělu, kontrolní mechanismy a systémy selhávají, historické znalosti končí, a právě tehdy je čas pro společné = kolektivní myšlení. Okamžik nejistoty obsahující možnosti, které otevírají nové horizonty. Jak se tedy v takovém prostředí pohybovat? Jaké navigační prostředky budeme volit, pohybujeme-li se uvnitř situace, která ještě nemá jasně definovanou mapu, ale zároveň vyžaduje společné přemýšlení a promýšlení strategií? Jak postupovat dál?